(UPDATED) Skutečně zajímavá kniha pro nejmenované nakladatelství

Než si ověřím, jestli se ve smlouvě nepíše něco o tom, že nesmím veřejně sdělovat, na čem makám – aby třeba konkurence nenasadila protitrhák, co já vím – napíšu to diskrétně.

Od ledna se mořím s překladem knihy pro jedno vynikající nejmenované nakladatelství. Kniha je vysloveně faktografická a historická – ne z úplně prastarých dějin, ale také ne ze včerejška, prostě tak nějak středně, vaše mámy už to nezažily, babičky asi jo – a pojednává o jistém nečekaném politickém zvratu, který nastal poté, co se jistý počet nejmenovaných mocností dohodl na něčem, co mělo fakt nedozírné následky.

V každém případě to má 400 stran a bude to hotové v květnu. Doufám.

Jo a dost mě to baví dělat, i když je to dřina.

 

Roger MoorhouseUPDATE: Takže po konzultaci s dotčeným právním oddělením to mohu říct naplno. Jedná se o nikoho menšího než nakladatelství ARGO. Kniha se jmenuje „The Devils´ Alliance: Hitler´s Pact with Stalin 1939–1941“ a napsal ji Roger Moorhouse. Oba do té doby arcinepřátelé se přes noc spojili v tzv. „paktu Ribbentrop-Molotov“ a rudo-hnědá bestie si bezskrupulózně rozparcelovala Evropu a celý svět. Těch 400 stránek je plných příběhů – neuvěřitelně cynických, někdy i nechtěně komických – o tom, jak to vypadá, když nacisté a bolševici, Němci a Rusové, bratrsky spolupracují. Až to budu mít, tak dám vědět.

Udržuji terabajty Paměti národa plné

To mi jednou přišel mail, že na mě nějak přišli, a jestli bych nechtěl editovat nahrávky pamětníků. Kromě toho, že mám nejradši, když „na mě někdo nějak přijde,“ tak jsem se zaradoval, protože už jsem si dlouho říkal, že bych pro Post Bellum hrozně rád pracoval. Tak jsem se utíkal podívat do Sněmovní do podkroví.

 

No co budu povídat, mají to tam pěkné. Jde o to, že pěšáci s diktafony sbírají vyprávění lidí, kteří prožili něco pamětihodného. Nebo prostě jen přežili 20. století, což stačí. Můžou to být vojáci, sedláci, estébáci, hrdinové, zbabělci, máničky, skauti a faráři, taktéž v kombinacích. Mně pak přijde nahrávka, já si ji poslechnu a nějak ji textově zpracuji. Vyznat se v někdy chaotickém příběhu starého pamětníka, vypíchnout to podstatné, potlačit nepodstatné, sepsat příběh, aby se dal číst, životopis a pověsit do systému.

Spousta písmenek, ale krásná práce. Mě totiž coby latentního voyeura (je člověk, co odposlouchává, audyeur?) příběhy cizích lidí zajímají. Jenom za tenhle měsíc jsem si takhle poslechl jednoho kariérního podplukovníka (zdalipak jsi znal kolegu z generálního štábu i ze strany, dědo?), jedné legendy undergroundu a jednoho pamětníka střílečky u Babic.

To jsem zvědavej, o čem budu jednou mluvit já. Jak jsem hrdinně splatil hypotéku?

 

Jak řídit: lekce autoškoly od Stiga

Stig je ten pán v bílém, který v Top Gearu dělá různé psí kusy s auty. Také je to kaskadér za Daniela Craiga v bondovkách a závodník. Jmenuje se Ben Collins, což se dlouho nevědělo. Napsal o tom všem knihu „How to Drive: The Ultimate Guide from Man Who Was the Stig“ a já ji přeložil pro MF jako „Jak řídit: lekce autoškoly od muže známého jako The Stig“.

Ben Collins_How to Drive
Ben Collins: Jak řídit (How to Drive), Mladá Fronta, 2016

Měl jsem z toho docela vítr, protože docela technické věci byly proložené br(ř)itským humorem, v němž jsem občas tápal (nevím, někdy mi Stig připadal vtipný trochu nuceně). Ale byla to další z řady užitečných knih pro ty naše každodenní živůtky. Stig v podstatě říká, že auto je hrooozně nebezpečná věc. Že všechny ty fičury jako ABS, EPS, navigace, systémy rozpoznávání aut v zrcátkách, automatické parkovací systémy a systémy zamezení srážce nám odebírají část zodpovědnosti, čímž z nás dělají horší řidiče. Nejlepší je se na to vykašlat, nerozptylovat se sledováním kontrolek, displejů a čidel, a prostě čumět před sebe a dávat si majzla.

Jasně, kapitoly o tom, jak správně dělat donut nebo jak správně zaparkovat z šedesátky přes ručku pozadu mezi dvě auta, jsou trochu navíc. Ale od té doby držím volant jako závodníci (v poloze tři čtvrtě na tři) a projíždím zatáčky z vnějšího oblouku do vnitřního, abych snížil odstředivé síly.

Jestli vám záleží na tom, abyste dojeli domů, i když se na silnici něco semele, kupte si to.

 

 

 

Přítula: příspěvek k žánru „tohle ti složil tatínek“

Takové ty písničky, co tatínkové píšou dcerkám. Z fleku mě napadá jeden Paul Simon, jeden Pavel Bobek a samozřejmě Mirek Černý s tou příšernou rapovanou hymnou všech pedofilů. No a teď jsem tady já, respektive legendární Pískomil se vrací. 

Dostal jsem od Ondřeje opět empétrojku, kde byl naznačený refrén s imaginární postavou „přítuly„. Přítula se mi zalíbila, páč nabízí spoustu možností. Pak nastal takový ten okamžik, kdy to jde samo od ruky (dělali jsme na horách dřevo, ulil jsem se na chvíli v neděli před obědem), a než přišly na stůl knedlíky, bylo hotovo.

Zpíváme se ji doma často a věřím, že nám ještě dlouho vydrží.

 

 

Také tuto pecku najdete na maxisinglu Čtyři kusy na ucpání pusy.

 

Jak se dělá klička doleva v daleké, předaleké galaxii

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

 

fubiho fotbal
Günther Karsten: „Fubi: Nejlepší fotbalista v galaxii“, Mladá fronta, 2015

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.

 

Pískomil se vrací: 5 přes 9

Takhle bych si to představoval. Sedím si takhle u počítače, kdosi mě požádá na Facebooku o přátelství, já to potvrdím, a už to do mě valí: „Ahoj, znám tvoje texty pro Hm…, přišly mi dobrý, takový skvěle vyndaný (sic!), nechceš něco napsat pro Pískomila?“ 

No jasně! Písničky pro haranty, to tu ještě nebylo. No a tak dorazila empétrojka s dost chytlavou melodií a úderným refrainem. Když jsem na tom pak přemýšlel, napadlo mě – pamatuju se, že při vybíhání kopce do Ďáblic – že by to mohlo být obecně o zlobivých dětech. A když jsem pak jednou tlačil kočárek s oběma řvoucíma dětma do kopce ve Stromovce, přišel refrén: „My sme děti na zabití, sešili nás čerti nití, výkvět další generace, zasloužil by si pár facek.“ Obzvláště druhý verš mi přišel kvalitní.

Kapelmeister se vším souhlasil, jen mu ten refrén přišel moc drsný, tak si ho upravil, nicméně píseň je na světě.

Tady:

 

Najdete ji ostatně na Pískoušovském maxisinglu „Čtyři kusy na ucpání pusy

Joel Fuhrman: Jez, abys žil (Kuchařka)

Joel Fuhrman je americký guru zdravé stravy nebo lépe řečeno zdravého způsobu života. Od ostatní guruů se liší tím, že je to lékař s docela exaktním pohledem na věci, který si zakládá na tom, že jeho závěry jsou podložené čísly. Jeho „Eat to Live: Cookbook“ je prostě kuchařka s proklatě dlouhým rejstříkem odborné literatury.

 

Joel Fuhrman: Jez, abys žil
Joel Fuhrman: Jez, abys žil – Kuchařka (Joel Fuhrman: Eat to Live – Cookbook), Mladá fronta, 2015

Tenhle příspěvek dopisuji dávno poté, co je kniha na trhu, a krátce poté, co v mém překladu vyšla další Fuhrmanova kniha „Žijte bez diety“. Obě knihy se logicky doplňují. Zatímco v „Žijte bez diety“ (odkaz na článek na mém webu) najdete hodně teorie (proč jíst tohle) a pár receptů, v „Jez, aby žil“ najdete spoustu receptů (jak to jíst) a trochu teorie.

Podkladová rešerše „Postavení kultury v koncepčních dokumentech krajů ČR“ po Státní kulturní politiku 2015–2020

Při přípravě nové Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 mě z ministerstva oslovili, ať jim udělám rešerši o tom, co se píše o kultuře v koncepčních dokumentech krajů ČR. Ta se pak použila do podkladového dokumentu v části „Postavení kultury v koncepčních materiálech krajů České republiky“.

 


Screen Shot 01-19-18 at 12.35 AMV letech 2007–2010 jsem na ministerstvu kultury v rámci oddělení kulturní politiky a koncepcí pomáhal připravit dokument Státní kulturní politiky 2009–2013 .

Chodili jsme na schůzky s úředníky, divadelníky, památkáři a knihovníky a zapisovali, co říkají. Když se témata někde setkala, tak jsme jim dali jméno a obsah. Víceméně pokročilá redakčně-editorská práce v celkově zjitřené prostředí kultury okořeněná kafkovskými momenty v Nostickém paláci. Vznikl monumentální dokument SKP (viz https://www.mkcr.cz/statni-kulturni-politika-na-leta-2009-2014-1265.html) a pak přišel Jirka Besser a všechny nás vyházel. Za což jsem mu dodnes vděčný. Jo a úvodní slovo ministra Jehlčiky jsem tam napsal já.

 

 

Václav Neckář & Marta Kubišová: Noc

Screen Shot 05-16-16 at 11.19 AM
Václav Neckář: Mezi svými Supraphon, 2014

Jednoho horkého letního dne v roce 2014 přišel mail od Marka Doubravy, že prý Václav Neckář točí vánoční desku „Mezi svými“, na které (MD) dělá nějaké aranže nebo co a také že má (MD) takový hezký písňový motiv, který by se na tu desku (VN) mohl hodit, akorát že to nemá slova – tedy nacpal tam nějakou báseň jménem „Noc“ od Jaroslava Seiferta, která ale někde trochu přetéká a někde nedotéká – ale že prý jestli bych to nechtěl zkusit udělat místo kolegy (JS) jinak. Jo a že se prý uvažuje o tom, že na desce bude duet s Martou Kubišovou, tak jestli by se to nedalo napsat třeba jako duet.

A tak jsem si během těch ukrutných veder udělal vánoce. Přišel mi hezký ten název… noc… jak je všude zima a tma, a teď ty lidi tam, různě v těch chalupách a na kopcích a v údolích, co oni tam tak dělají, asi lezou ven a taky je tam kostel, tak jdou zase dovnitř a tam se asi co, tam se asi pomodlí. Kýč jak bič, ale myslím, že žánrově zcela v intencích.

Moc se mi líbí, jak to VN zazpíval – jak se mu chvěje ten hlas, je to podobné jako Johny Cash, když už byl starej. Jo a vpád bubnů a smyčců na konci do grand finále, ten prostě nemá chybu.

 

Pravdivá dobrodružství Rolling Stones

Jak tak občas zazní otázka, jestli má člověk radši Beatles, nebo Rolling Stones, tak bych asi normálně řekl, že rozhodně Beatles. Jenže poté, co jsem s druhými jmenovanými strávil opravdu hodně času, řekl bych něco jako: „Hele, fuck off. It´s only rock´n´roll, but I like it!“ Obě kapely totiž toho mají společného dost málo, takže tohle často vídané sparťansko-slávistické dělení je nakonec mimo mísu.

 

Rolling stones
Stanley Booth: Pravdivá dobrodružství Rolling Stones (Tru Adventure of the Rolling Stones), Mladá fronta, 2014

Doteď si občas tu knihu vezmu do ruky, začtu se a hned se mi to vybaví. Takové ty chvilky, kdy venku zuřilo horké léto roku 2013, já si sednul ke straně 325, narazil na nějaké jméno, o kterém jsem nevěděl ani to, jestli je mužské nebo ženské, a skončil na YouTube. A probral se teprve po dvou hodinách v deltě Mississippi nebo v Cavern Clubu nebo kdovíkde.

A takhle to bylo přes pět set stran. Efektivita trpěla, ale ta hudba! Kniha „Pravdivá dobrodružství Rolling Stones“ se týká jednoho turné z roku 1969, toho, které smutně skončilo volným koncertem v Altamontu, na kterém Hell´s Angels ubodali Mereditha Huntera. Prolínají se tím další vrsty – o založení RS, o Brianu Jonesovi, také dost o autorovi, pisálkovi jménem Stanley Booth, který pořádně nevěděl, o co mu jde, ale šel si za tím.

Je to čestná kniha. To turné je víceméně jeden nekonečnej opruz, do sálu, odehrát koncert, strkat se s policajty a fanoušky, do hotelu nebo do letadla, a tak dále. K tomu ale vědomí, že jde o něco víc než jen o hudbu; pachtění po světě s vírou, že ho právě měníte. Když pak turné skončilo – a jak se říká, s ním skončily také „šedesátky“ – začal Jagger zpívat „Street Fighting Man“ v cylindru a barevném obleku, jako by chtěl z toho celého průšvihu sejmout jeho závažnost.

Romantika života rockových hvězd stříknutá zmarem z nemožnosti něčeho doopravdy dosáhnout.