Petr Kotouš

Než si ověřím, jestli se ve smlouvě nepíše něco o tom, že nesmím veřejně sdělovat, na čem makám – aby třeba konkurence nenasadila protitrhák, co já vím – napíšu to diskrétně.

Od ledna se mořím s překladem knihy pro jedno vynikající nejmenované nakladatelství. Kniha je vysloveně faktografická a historická – ne z úplně prastarých dějin, ale také ne ze včerejška, prostě tak nějak středně, vaše mámy už to nezažily, babičky asi jo – a pojednává o jistém nečekaném politickém zvratu, který nastal poté, co se jistý počet nejmenovaných mocností dohodl na něčem, co mělo fakt nedozírné následky.

V každém případě to má 400 stran a bude to hotové v květnu. Doufám.

Jo a dost mě to baví dělat, i když je to dřina.

UPDATE: Takže po konzultaci s dotčeným právním oddělením to mohu říct naplno. Jedná se o nikoho menšího než nakladatelství ARGO. Kniha se jmenuje „The Devils´ Alliance: Hitler´s Pact with Stalin 1939–1941“ a napsal ji Roger Moorhouse. Oba do té doby arcinepřátelé se přes noc spojili v tzv. „paktu Ribbentrop-Molotov“ a rudo-hnědá bestie si bezskrupulózně rozparcelovala Evropu a celý svět. Těch 400 stránek je plných příběhů – neuvěřitelně cynických, někdy i nechtěně komických – o tom, jak to vypadá, když nacisté a bolševici, Němci a Rusové, bratrsky spolupracují. Až to budu mít, tak dám vědět.

Stig je ten pán v bílém, který v Top Gearu dělá různé psí kusy s auty. Také je to kaskadér za Daniela Craiga v bondovkách a závodník. Jmenuje se Ben Collins, což se dlouho nevědělo. Napsal o tom všem knihu „How to Drive: The Ultimate Guide from Man Who Was the Stig“ a já ji přeložil pro MF jako „Jak řídit: lekce autoškoly od muže známého jako The Stig“.

Měl jsem z toho docela vítr, protože docela technické věci byly proložené br(ř)itským humorem, v němž jsem občas tápal (nevím, někdy mi Stig připadal vtipný trochu nuceně). Ale byla to další z řady užitečných knih pro ty naše každodenní živůtky. Stig v podstatě říká, že auto je hrooozně nebezpečná věc. Že všechny ty fičury jako ABS, EPS, navigace, systémy rozpoznávání aut v zrcátkách, automatické parkovací systémy a systémy zamezení srážce nám odebírají část zodpovědnosti, čímž z nás dělají horší řidiče. Nejlepší je se na to vykašlat, nerozptylovat se sledováním kontrolek, displejů a čidel, a prostě čumět před sebe a dávat si majzla.

Jasně, kapitoly o tom, jak správně dělat donut nebo jak správně zaparkovat z šedesátky přes ručku pozadu mezi dvě auta, jsou trochu navíc. Ale od té doby držím volant jako závodníci (v poloze tři čtvrtě na tři) a projíždím zatáčky z vnějšího oblouku do vnitřního, abych snížil odstředivé síly.

Jestli vám záleží na tom, abyste dojeli domů, i když se na silnici něco semele, kupte si to.

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.

Jak tak občas zazní otázka, jestli má člověk radši Beatles, nebo Rolling Stones, tak bych asi normálně řekl, že rozhodně Beatles. Jenže poté, co jsem s druhými jmenovanými strávil opravdu hodně času, řekl bych něco jako: „Hele, fuck off. It´s only rock´n´roll, but I like it!“ Obě kapely totiž toho mají společného dost málo, takže tohle často vídané sparťansko-slávistické dělení je nakonec mimo mísu.

Doteď si občas tu knihu vezmu do ruky, začtu se a hned se mi to vybaví. Takové ty chvilky, kdy venku zuřilo horké léto roku 2013, já si sednul ke straně 325, narazil na nějaké jméno, o kterém jsem nevěděl ani to, jestli je mužské nebo ženské, a skončil na YouTube. A probral se teprve po dvou hodinách v deltě Mississippi nebo v Cavern Clubu nebo kdovíkde.

A takhle to bylo přes pět set stran. Efektivita trpěla, ale ta hudba! Kniha „Pravdivá dobrodružství Rolling Stones“ se týká jednoho turné z roku 1969, toho, které smutně skončilo volným koncertem v Altamontu, na kterém Hell´s Angels ubodali Mereditha Huntera. Prolínají se tím další vrsty – o založení RS, o Brianu Jonesovi, také dost o autorovi, pisálkovi jménem Stanley Booth, který pořádně nevěděl, o co mu jde, ale šel si za tím.

Je to čestná kniha. To turné je víceméně jeden nekonečnej opruz, do sálu, odehrát koncert, strkat se s policajty a fanoušky, do hotelu nebo do letadla, a tak dále. K tomu ale vědomí, že jde o něco víc než jen o hudbu; pachtění po světě s vírou, že ho právě měníte. Když pak turné skončilo – a jak se říká, s ním skončily také „šedesátky“ – začal Jagger zpívat „Street Fighting Man“ v cylindru a barevném obleku, jako by chtěl z toho celého průšvihu sejmout jeho závažnost.

Romantika života rockových hvězd stříknutá zmarem z nemožnosti něčeho doopravdy dosáhnout.