Útlá, ale hutná kniha o holocaustu. Felix Weinberg byl malý kluk z Ústí nad Labem, který rád chodil do cukrárny se svou trochu střelenou matkou a jejími kamarádkami. Válka semlela celou jeho rodinu, malý Felix (na rozdíl od mámy a bratra) přežil Osvětim a pár dalších lágrů, po válce se dostal do Anglie za svým otcem (který tam ještě před válkou jel připravit půdu pro přestěhování rodiny, ale ta se tam nedostala včas). Z Felixe se stal uznávaný fyzik v oboru spalování a fyziky hořlavý látek.
Felix Weinberg: Byl jsem číslo 30529 (Boy 30529: A Memoir), Cosmopolis, 2020, 200 stran
Na samém sklonku života na naléhání svých dětí sepsal anglicky své vzpomínky. Možná je to tím, že od prožitků a psaní uběhla hodně dlouhá doba, možná je to jeho náturou vědce – každopádně je to celé až neuvěřitelně nesentimentální, popisné, psané z odstupu. O to víc vás ale Weinberg chytne za srdce. Dva citáty, které si občas připomínám:
„Historii nutně píší přeživší, ovšem její jádro tvoří příběhy obětí. Vždy musí být v něčem pokřivená, protože každý, kdo vyhlazovací tábor přežil, nese netypický příběh. Typická táborová historie milionů lidí skončila smrtí, tudíž ji nelze v první osobě vypovědět. V mém případě jedině zázračná štěstěna přivádějící zcela nepravděpodobný sled tolika nečekaných zvratů zapříčinila, že můj příběh vůbec kdy spatřil světlo světa, ovšem to poslední, čeho bych se dopustil, je snažit se pravdivě hovořit za ty, kterým to nebylo umožněno.“
„Rád bych věřil, že existuje nějaká vyšší spravedlnost – že snad jde o zákon přírody –, díky níž každé zlo v sobě nese zárodek sebezničení. Hitler byl demagog se schopností hypnotizéra a mimořádným talentem rozvrátit celý národ na základě jeho persekučních bludů. Když přesvědčil Němce o platnosti své směšné představy o jejich rasové nadřazenosti, přiměl je projevovat se ve svých skutcích hůře než zvířata. Zlo takového rozměru však nutně předpokládá určitou míru idiotství, které vede k řetězení fatálních omylů přímo vyvěrajících z nabubřelých falešných představ. „